Naše rodinná firma Včelařství Havlín se jmenuje podle mého otce Jaroslava Havlína, který nám předal své celoživotní dílo. Z úcty k jeho usilovné práci jsme si název firmy ponechali, i když se už dnes jmenujeme jinak.
Kdo tedy jsme?
Jmenuji se Jaroslava Olžbutová, za svobodna Havlínová. Můj otec začal včelařit, když mě bylo cca 6 let. Od té doby život celé rodiny dostal tak trochu jiný rozměr. Mezitím co jiné děti jezdily v létě k moři a na výlety, já jsem jezdila na včelín. Ne že by se mi včely nelíbily ale tak trochu jsem toužila i po jiném dobrodružství, než si hrát na honěnou kolem včelína s útočícími včelami. Občas vyhrály.
Začátky včelaření byly krušné, protože v té době se o šlechtění toho ještě moc nevědělo, včely byly dost nepříjemné. Bleskově se naučil inseminaci a díky tomu se postupně tátovi dařilo čím dál víc z divošek vyšlechtit hodné holky. U včel jsem pak byla ráda. Byla jsem jeho pravá ruka, zapisovala jsem, larvovala, čistila, někdy mi byla svěřena i důležitější odbornější funkce.
A pak přišla puberta, škola, dospělost, svatba, děti, rozvod, znova svatba, stavba. Prostě měla jsem svůj život. Na dlouhou dobu jsem včelaření viděla jen příležitostně, nebo z dálky. Když táta onemocněl. nebyl nikdo v rodině, kdo by o včely měl zájem a protože se to stalo v sezóně, museli jsme se postarat.
Ten rok bylo neskutečné množství vos. Snad milióny vos byly po celém včelíně. Visely v hroznech a také všude poletovaly a okamžitě se sesypaly na vše co jim vonělo. Postupně vykrádaly jeden úl za druhým. Do toho všeho jsme ještě museli včely zakrmit. Byl to boj a připadala jsem si jako v hororu. Naštěstí nám ještě pár dobrých odvážných kamarádů pomohlo a včely jsme zazimovali.
Po celou zimu byl táta v nemocnici a připravovali jsme se společně na novou sezónu.
Bylo jasné, že to sám nezvládne. Zasvěcoval nás do tajů svého chovu. Vedl nás na dálku. Na jaře jsme dokonce začali s chovem matek. Jeho zdravotní stav se ale zhoršil. Když se nám začaly líhnout první matky, 7.5.2012 zemřel.
Zůstali jsme na vše sami. Bylo pro nás nejdůležitější tuto sezónu udržet chovné matky a naučit se inseminovat. Něco jiného je teorie, něco jiného praxe. I když jsem vše znala skoro nazpaměť, musela jsem se seznámit s technikou inseminačního přístroje a vůbec si najít svůj systém s chovem trubců i matek.
Přes noc jsem si pouštěla videa, které táta natočil, hledala v jeho poznámkách důležité informace a četla odborné knihy. Někdy se mi i v noci zdálo o včelách, a dokonce mi i táta přicházel radit do snů. Přes den jsem prohlížela včely, vytáčela med, inseminovala a k tomu se starala o domácnost. Dalo by se říct, že jsem padala na hubu.
První rok se mi inseminace vůbec nedařila, matky hynuly, nebylo to vůbec jednoduché. Chtěla jsem to vzdát. Velkou oporou pro mě byl můj manžel a moje máma která mi říkala: “Kdo jiný by se to měl naučit než ty, vždyť jseš jeho dcera”
Další sezónu šlo najednou vše jak po másle. Chovné matky naštěstí přežily zimu a inseminace se mi začala dařit. Povedlo se nám obě známé linie Havlínek 152 a 745 inbredním křížením zachovat. Chov jsme zachránili, včely si zamilovali. Nadále pokračujeme podle know how mého otce. Modernizujeme, zlepšujeme a usnadňujeme si práci kolem včel. A protože máme ještě další činnosti a práci, abychom vše zvládli, pomáhá z rodiny kdo má ruce.
Tomáš Olžbut je můj manžel, největší včelař hrdina. Málo kdo začíná včelařit se stovkou včel. On ano, prostě to nevzdal. Neutekl od nich ani ode mě. O včelách slyšel jen vyprávět a asi se jich i trochu bál. Vstoupil do rozjetého vlaku a ještě musel utěšovat i moje nářky. Během velmi krátké doby se do včeliček zamiloval, objevil jejich život a vše se naučil.
Jeho statečnost je obdivuhodná. Zvlášť ze začátku když jsme občas nějakou tu včelařskou chybičku udělali. Přestože máme hodné včely, když si na ně v noci posvítíte čelovkou, vrhnou se na vás zadkem dopředu. Ani takovéhle “drobné” příhody ho neodradily.
Zajistí všechno co je potřeba a stará se o celé technické zázemí. Pečuje o včely s láskou a dokonce si s nima povídá. U společných prohlídek se hodně nasmějeme. Vzal si na starost celé vytáčení medu a jeho prodej. A krom těchto “drobností” během krátké doby vybudoval na naší louce nový včelín.
Občas je ale indisponován nějakou tou příhodou, každou sezónu jinou. Třeba že si vyrkne kotník, udělá kýlu, strhne si záda. Přesto všechno se pak vždy znovu vrací ke své práci. Takže je vidět, že už je pravý včelař, protože tyhle nemoci jsou, zdá se jak slyším po okolí, typicky včelařské.
Marie Havlínová moje neohrožená matka, vždy přítomná podpora. Houževnatá, na svůj věk výkonná pomocnice. Pomáhá při čištění rámečků, oplodňáčků, misek, úklidu, stará se o zahrádku, o to aby měly včely vodu v krmítkách. Odhání pavouky kteří si rádi dělají sítě před česny. Pomáhá při vytáčení medu a při jiných drobných činnostech.
Eliška Havelková, moje dcera. Od malička umělecky nadaná, vystudovaná výtvarnice. Má na starost estetiku firmy. Vytvořila nám logo, vizitky, razítko a etikety na med. Navrhla dekoraci nového včelína a vedla rodinný tým při jeho malování. Někdy pomůže i při vytáčení medu nebo s krmením a spolu s manželem Zbyňkem začínají pronikat do tajů výroby medoviny.
Kateřina Raabová mladší dcera pomůže když může. Hlavně dobře vaří a pro nás je tahle pomoc v sezóně velmi ceněna. Stejně tak Veronika Olžbutová je dcera manžela pomocník v záloze. A když nebyl žádný muž v dohledu zapojila se i do stavebních prací na včelíně.
Tomáš Olžbut mladší syn manžela. Je to vý
konný pomocník bohužel zatím jen občas, mezi výlety do zahraničí. Ochotně pomáhá, jak je potřeba a zdá se, že ho to těší. Skvěle se zapojil do stavby skříně na rámečky. Umí vyvařovat vosk, vytáčet med a spousty další včelařské práce. Dokonce se ani žihadel nezalekne.
David Olžbut je nejmladší manželovo syn. Brigádu si dal při nátěru včelína, což byl nadlidský výkon. Když přijede, pomůže. Trochu závidím chlapcům jejich výšku, která je skoro dva metry, mohli by včelařit s přehledem na rozdíl ode mne s metrem šedesát.
Není nad to mít velkou báječnou rodinu. Jsem moc vděčná všem že mi byli v začátcích oporou, že mi věřili. Moc děkuji i včelařům, kamarádům mého táty za jejich rady a pomoc.
Kdyby včely nebyly živé bytosti, tak jsem asi od takového dědictví utekla. Byla jsem mockrát na dně jak fyzicky, tak psychicky. Jednou když jsem byla opět sama k večeru stále na včelíně a měla jsem toho fakt dost, jsem poslouchala v rádiu rozhovor s olympijskou vítězkou. Dnes už nevím, kdo to byl, ale ještě teď slyším její větu, která mě hodně zasáhla. Reportér se jí zeptal, co by chtěla vzkázat na závěr posluchačům. Bylo chvíli ticho a pak řekla: